24. května 1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena

Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů. Tím začala v Jugoslávii válka. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN. Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. H.D. Genscherovi ve spolupráci s Vatikánem se podařilo stanovisko ostatních států se zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. Jugoslávie zaniká. Válka o Bosnu mohla začít.

Sjednocené Německo, jehož zájmy prosazoval H.D. Genscher, ministr zahraničí SRN, a Vatikán stály za rozbitím Jugoslávie i následných válek , jež se po Balkánu následně rozhořely. Německo dokázalo vnutit svou vůli státům, které byly pro zachování Jugoslávie. Ještě od jeho sjednocení neuplynuly ani dva roky a již 24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Autorem tohoto výroku je Klaus Kinkel, který dne 18.5.1992 nahradil ve funkci ministra zahraničních věcí SRN H.D. Genschera.

Primární odpovědnost za války na Balkánu, za srážení Srbska na kolena neslo Německo. Iniciativu v nastartovaném a rozvíjejícím se válečném procesu převzaly následně USA a NATO.

Německo velmi brzy po svém sjednocení ukázalo světu, že měli pravdu ti politici, kteří zastávali stanovisko, že Německo, pokud bude sjednocené, se stane nebezpečným pro Evropu. M. Gorbačovovi, který byl fakticky porodníkem sjednoceného Německa, v tu dobu to ještě nedocházelo. Ve SRN byl tehdy oslavován, stal se dokonce i čestným Němcem roku. A abychom ukázali i odpovědnost M. Garbočova za další vývoj v Evropě, připomeňme si alespoň to, že ústně projednal s americkými i dalšími představiteli, že NATO se nebude rozšiřovat dále na východ, aniž by této dohodě dal písemnou formu mezinárodní smlouvy. NATO je nyní na ruských hranicích, buduje v sousedství Ruska potřebnou infrastrukturu, především vojenskou, a Rusko je tím přímo ohroženo. Konfliktní situace se dostala tak až na okraj války menší či větší. Zabrání tak připravovaná jednání válečným hrůzám?

Dr. O. Tuleškov